Člověk, který sedí ve své poměrně skromné kanceláři a probírá se lidskými osudy. Zjednodušeně řečeno? Pokud do osudu někoho z nás zasáhne správní orgán, Martin kontroluje, zda byly dodrženy veškeré právní požadavky. Spadá sem například udělení azylu nebo vyhoštění ze země, pokud při tom nebyla dodržena lidská práva. Ale také invalidní důchod nebo třeba pokuta za přestupek.
Jakmile ale vyjde ze své kanceláře, nasazuje Vans mikinu a běží v converskách na výběrovou kávu. Nejlépe do Pikoly. Během toho, co popíjíme studený flat white, si povídáme o lidských hodnotách, našem živobytí, o křehkosti života, o jeho studentských letech strávených v Olomouci nebo také o budoucnosti příští generace. Věděli jste třeba, že soudní jednání jsou veřejná? A že na soudu v Brně nenajdete klimatizaci?
Co všechno pro Martina Kopu znamená práce a jak se to propojuje s kávovým světem? Čtěte dál!
Kdo vás naučil pít kávu?
Já vlastně nevím, jestli to umím. Snad se nikoho nedotknu, ale káva je pro mě hlavně „pohonnou hmotou“. Jsem asi závislý na kofeinu. Podobně jako postavě Jacka Reachera z thrillerů Leeho Childa mi jde hlavně o něj. A tuhle závislost na kofeinu jsem si vybudoval v Itálii. Moje máma tam na pár let emigrovala a já tam trávil letní měsíce. Těch pět malých smrťáků denně na člověku takové následky zanechá. V tomhle smyslu mě tedy asi naučila pít kávu máma a Itálie.
Co pro vás znamená “jít na kafe’’?
Velkou věc. Dva a více lidí se domluví, že si vzájemně věnují čas. Podělí se o své radosti a strasti. A je jim potom (snad) lépe, než jim bylo předtím. Pokud u toho celou dobu nekoukají do telefonu, pak to nemůže mít chybu. Jen si vzpomeňme na pandemii. Tehdy to ani zdaleka nebylo samozřejmé. O to víc je třeba si dnes podobných chvil vážit.
V jaké společnosti si kávu nejraději vychutnáte?
Samozřejmě ve společnosti přátel či kolegů. V poslední době taky s mým dvouletým synem. Něco mi vypráví svoji dětskou, pro mě stále nesrozumitelnou řečí. A já mu na to kývu, jakou má pravdu. Taky se přiznám, že se vůbec nestydím jít na kafe sám. Naopak to mám rád a někdy to potřebuju. Alespoň na pár momentů vypnu a
nakopnu se. Třeba při čtení nějaké knížky, která mé myšlenky na chvíli odnese někam jinam.
Co máte na své práci nejraději?
Na každé ze dvou prací, které mám, něco jiného. Pokud jde o učení studentů práv, jde mi hlavně právě o ně. Mám radost z každého studenta či studentky, u nichž vidím, že je to, co právě na semináři rozebíráme, strašně baví. Vidím u nich tu jiskru v oku. Byť by na každém semináři byl jen jeden či jedna, pak je to podle mě úspěšný seminář. A pokud jde o souzení, tak mám upřímně rád lidskou interakci s účastníky řízení v jednací síni. Opět musím zdůraznit, že před soudem jde právě o ně – lidi, kteří se na nás s důvěrou obrací, že nestranně a nezávisle posoudíme jejich spor. Za úspěch považuji, pokud na nich vidím, že odchází s porozuměním, proč jsem v jejich případu rozhodl, jak jsem rozhodl. A pocitem, že jsem ten případ poctivě a spravedlivě posoudil. Stává se mi někdy, že mi žalobci po vyhlášení rozsudku poděkují, ačkoliv jsem jejich žalobu zamítl. To je pro mě vždy nejvyšší ocenění.
Kdo vás inspiroval k tomu jít studovat práva?
Brácha. Já ve finiši šumperského gymplu vlastně moc nevěděl, kam se vydat. Respektive jsem věděl, kam se určitě nevydám. Moc mi nešla matematika, fyzika, chemie nebo biologie. Naopak mě strašně bavila filozofie a jazyky. Ale už tehdy jsem si tak nějak pragmaticky říkal, že v těchto oborech se asi úplně neuživím. Brácha už na právech v Brně byl, znělo to zajímavě. Tak jsem šel v jeho šlépějích a na všechny české právnické fakulty se přihlásil taky. Sice jsem se přihlásil a dostal i na anglický jazyk a literaturu v Brně. Chvíli jsem si pohrával s myšlenkou, zda bych to přeci jen s právy nezvládl. Ale nakonec jsem tam nenastoupil. Na práva mě vzali do Olomouce, tak jsem naskočil tam. Asi to byl osud.
Co byste dělal, kdybyste nebyl soudcem?
Spisovatelem thrillerů, ideálně těch právních. Je to můj oblíbený literární žánr. Čtu v poslední době doslova jeden za druhým. Stále mám nějaký v batohu a když se najde minutka, tak stránku, dvě či více slupnu. Autoři, které mám rád – namátkou Lee Child, David Baldacci, Shari LaPena, John Grisham, Scott Pratt, Steve Cavanagh, Gary Born nebo Scott Turow aj. –, jsou často také vzděláním právníci a právničky, kteří právo praktikovali nebo ho dokonce dodnes praktikují. Je to takový můj tajný sen jednou právní thriller napsat. Psaní mě totiž obecně mega baví.
Kolik profesí už jste v tomto oboru vystřídal?
Hodně. Ono by možná bylo kratší vyjmenovat, jaké právní profese jsem ještě nepoznal. Už během studií jsem v Olomouci chodil na praxi do advokátní kanceláře pak na státní zastupitelství. Po fakultě jsem si v praxi na chvíli ozkoušel Ministerstvo spravedlnosti. Chvíli jsem byl advokátní koncipient. Pak jsem byl na třech dříve
zmíněných soudech, který je každý také úplně jiný. Na Ústavním soudě jsem před pozicí asistenta soudce byl i analytikem. Poté jsem byl pár let advokát a poznal jak velkou, tak malou advokacii. A teď jsem soudcem na zase úplně jiném soudě.
Paralelně s praxí jsem taky působil v akademii. Byl jsem doktorandem a pak jsem se stal asistentem (později i s přídomkem odborný) na katedře ústavního práva olomoucké právnické fakulty. Na této fakultě se po státnicích také věnoval tzv. klinickému právnímu vzdělávání – studenti totiž v Olomouci mohou pod dohledem
zkušeného právníka poskytovat právní pomoc nemajetným, což je podle mě super. Po pravdě jsem se tak do 30 trochu hledal. Ale všechny ty zkušenosti jsou k nezaplacení. Z každé z nich nyní těžím. Obecně si myslím, že je to pro soudce obrovsky cenné a žádoucí, pokud před oblečením taláru mají zkušenost z jiných právních profesí. Zejména tu advokacii si myslím, že by vůbec nebylo špatné, kdyby si každý soudce musel vyzkoušet. Soudci s advokátní zkušeností bývají lidštější. Ví, jaké to je, někoho před soudem zastupovat a zažívat s ním dílčí nespravedlnosti. Těch se pak snaží sami vyvarovat.
Jak dlouho průměrně trvá soudní jednání?
Ono je potřeba trochu rozlišovat mezi jednotlivými typy soudních řízení. Ve správním soudnictví, kde působím, musím v některých rozhodnout v řádu dnů. Typicky ve věci zajištění cizinců kvůli jejich správnímu vyhoštění bych měl rozhodnout co nejdříve a nejpozději za 7 pracovních dnů ode dne, kdy jsem dostal spis. Ale pak jsou tu složitější daňové nebo soutěžní věci, kde se rozhoduje třeba dva roky. Podobně v oblasti sporů mezi soukromými osobami a v trestním řízení budou různá řízení trvat různě dlouho.
Ale našel jsem pro Vás, že v roce 2022 (na statistiky za loňský rok ještě čekáme) občanskoprávní řízení u okresních soudů trvalo průměrně 269 dní. Trestní řízení 183. U krajských soudů pak ale ta občanskoprávní řízení na prvním stupni trvala průměrně 978 dní, trestní 517 a správní 439.
Rád bych však řekl jednu věc. Často se na délku řízení u nás nadává. Někdy i oprávněně – určitě tu jsou případy, které by se daly rozhodnout rychleji. Současně je ale česká justice jedna z nejrychlejších v Evropě. Plyne to z pravidelné hodnotící zprávy Evropské komise EU Justice Scoreboard. V porovnání s jinými zeměmi tedy na našich soudech opravdu neleníme. Mohu navíc srovnávat s jinými profesemi. Velká dřina Vás čeká ve všech z nich, pokud ji děláte poctivě.
Proč jste se rozhodl jít ze Šumperka právě do Brna?
Ono to bylo složitější. Vzal jsem to nejdříve přes Olomouc, kde jsem studoval a (s malou přestávkou) dodnes tam dojíždím učit na právnické fakultě. Pak jsem chvíli jezdil mezi Prahou a Olomoucí. A následně strávil nějakou dobu v alsaském Štrasburku. Vypomáhal jsem tam mezi lety 2011 a 2013 na Evropském soudě pro
lidská práva. A až potom jsem skončil v Brně. Střídavě mě zaměstnali na Ústavním soudě a Nejvyšším správním soudě. Na chvíli jsem si odtamtud zase odskočil do Prahy do velké advokacie. Ale pak jsem z ní utekl zpět do Brna, které je prostě top. Ani malé, ani velké. Žije to tu. Současně ale musím přiznat, že mi Šumpersko a Jesenicko, Alsasko i Olomouc nostalgicky chybí.
Co se vám nejvíce líbí na vašem městě?
V Brně si člověk může užít učebnicový pohodex. Chybí tu ten všudypřítomný shon a stres, který člověk potkává v Praze. Navíc je v Brně všude blízko. I je všechno odtamtud blízko. Dost si užívám, že můžu jít do práce pěšky. Stále tu taky žije gastroscéna. Můžu jít v centru každý den na oběd někam jinam. A vždy je to super.
Jak dlouho byste vydržel bez kávy?
Ráno tak maximálně půl hodiny. Vždy se nějak na autopilota dopravím na soud a první, co udělám, je kafe. Přes den jich pak vypiju tak pět. Takže ty intervaly budou maximálně dvouhodinové.
Existuje podle vás písnička, která by neměla chybět v našem playlistu?
The Flame od The Black Keys.
Jaký význam má pro vás lokální kavárna v komunitě?
Může být doslova „srdcem“ komunity. Tolik se toho v ní může odehrávat! Támhle se mohou dva lidé seznamovat. Tuhle mohou řešit svůj konflikt. Tahle skupinka může vymýšlet nový start-upový projekt. A támhleten osamělý chlapík může psát detektivku jako Jo Nesbø, který ve své oblíbené kavárně napsal většinu svých trháků. Když jsem byl advokát, tak jsem rád chodíval právě do kaváren pracovat. I mnohé
moje akademické nebo osvětové počiny o právu vznikly právě tam. Mám rád ten „kavárenský šum“. Dobře se mi v tom prostředí tvoří. Je to inspirativní, motivující.
Kdybyste mohli sdílet šálek kávy s jakoukoliv historickou postavou, kdo by to byl a proč?
S profesorem Vladimírem Čermákem, politickým filozofem a soudcem Ústavního soudu v jeho první dekádě od roku 1993 do roku 2003. Za minulého režimu – než z justice na bezmála 20 let odešel – soudil mimo jiné i na Krajském soudě v Brně, kde teď soudím já. Ani tehdy se nebál rozhodovat nezávisle, nestranně a spravedlivě.
Také se kvůli tomu dostal do křížku s tehdejší mocí, které se nelíbilo, že mu při rozhodování byla úplně ukradená. Je jedním z mých nedostižných soudcovských vzorů. Jednak v pracovitosti. V soudcovské odvaze. A hlavně tím, že do svého rozhodování dával potřebnou lidskost. Bez ní se to běžné, každodenní používání práva podle mě může stát něčím děsivým, čemu lidé nechtějí důvěřovat. Obecně bych, myslím, potřeboval od Vladimíra Čermáka poradit do života.
Jste spíš skřivan nebo sova? A jak tento fakt ovlivňuje vaše kávové zvyky?
Býval jsem kdysi sova. Ale stávám se takovým líným skřivanem. Což logicky vede k absolutní nezbytnosti se často nabíjet kofeinem.
Jakou kávu si u nás nejčastěji vychutnáte?
Nejčastěji čistě co do frekvence to v těch posledních horkých dnech a týdnech asi bude flat white na ledu.
Kdo je vašim vzorem?
Wow, teď by mohl následovat dlouhý seznam. Mám těch vzorů a idolů totiž fakt hodně. Jednoho už jsem před chvílí zmínil. A mohl bych pokračovat dlouze nejen na naší, ale i mezinárodní úrovni. Mám každou chvíli za vzor někoho jiného :-D Vždy mě někdo nadchne. Tak si o něm nebo ní čtu, nebo se koukám na rozhovory, besedy a jiná povídání, které najdu on-line. A pak mě zase nadchne někdo jiný…Abych ale alespoň někoho zmínil, v posledním zhruba roce je pro mě hodně inspirativní historicky první afroamerická soudkyně na Nejvyšším soudě USA Ketanji Brown Jackson.
Pamatujete si, kdy se Pikola poprvé otevírala? Zanechalo to ve vás nějaké pocity?
Jo! Že se tam nedá dostat! Já býval v té době v Šumperku maximálně o víkendech a místo jsem tam našel snad napošesté. 
Čím si vás Pikola získala?
Trochu Vám z této otázky uteču. Rád bych totiž vyjádřil upřímnou kamarádskou radost nad tím, co se Jurovi Gieslovi podařilo vytvořit. A jaký úspěch nejen na scéně „dělání kafíček“ má. Smekám. Budu se jednou chlubit dětem, s jakou to celebritou jsem v Šumperku trávil ta formativní léta našeho dospívání.
Je nějaká myšlenka, kterou byste rád prosadil mezi veřejnost?
Že lidská práva nejsou žádná ideologie. Ale úplně normální, běžná, všední, přízemní práva, která i teď poletují tady mezi námi. Oba uplatňujeme svobodu projevu. Já Vás u toho nemučím. Vy mě neohrožujete na životě. Já Vám trochu poodhaluji soukromí. Díky právu na osobní svobodu nejsme ani jeden z nás za mřížemi. Jakmile se vydáme každý svojí cestou, můžeme to udělat díky svobodě pohybu. Za tím vším je nějaké lidské právo. Žádná velká ideologie, kvůli které zanikne svět, jak se někteří bojí.
Tento seriál má na svědomí naše fotografka Michaela Martinátová. Pokud máte tip na zajímavého hosta nebo připomínku k formátu, napište ji prosím na michaela@kafepikola.cz
Děkujeme vaše #kafepikola
