Evu Spilkovou potkáte v prostorách naší olomoucké Sedmičky nejspíš každý den. Ale většinou pobíhá po prostoru a řeší spoustu věcí a u toho si stíhá vychutnat své oblíbené ledové cappuccino. Co spojuje Evu, Pikolu a Sedmičku se dozvíte v tomto článku.
Co pro vás znamená zajít si na kávu?
Zastavit se. Nadechnout. Taky pohlazení, úsměvy při setkávání. A ano, závislost. Nikdy neodmítnu.
Jakou kávu si u nás nejčastěji vychutnáte?
Přes léto cappuccino na ledu. Top! Ale moje největší chuťová extáze a nakopnutí je jednoznačně double espresso jen tak – bez cukru a mléka.
Kdo vás naučil pít kávu?
První kafíčka proběhla s maminkou. V kuchyni. Kouzelná moka konvička, čarovná, hutná chuť, žádné odvary z ponožek – hýčkáme si je dodnes obě, ty konvičky, ne ponožky. Pak vysedávání s nejlepšíma kámoškama a hraní si na velké holky. Takže částečně Ostrava, Černý Pavouk a mé nejmilejší soulsisters. Ale asi takové to opravdové vychutnání, zastavení se na pár sekund a ponoření se do plné chuti naučil můj bývalý muž, tatínek dětí. To se nám domácnost rozrostla o různé džezvy, velikosti moka konviček, french pressy, staré kávové sety a konvice.
V jaké společnosti si kávu nejraději vychutnáváte?
V kočičí, u mě na schodech do zahrady, ráno, když je ještě čas, nebo v línou neděli.
Malá kulturní scéna Sedmička (to je takové vaše a teď už i naše) působiště. V čem přesně vězí vaše práce?
Jsem vedoucí produkce. Náš pan ředitel mě párkrát představil jako šéfku Malé scény, to jsem pak málem zakopla, když jsem si měla podat s dotyčnými ruku. Jsem spíš holka pro všechno – pro dlouhodobé chystání a plánování programu, veškerou organizaci našich kusů představení, oslovování externích divadel a souborů, festivalů, vyplňování a uzavírání smluv, propočty všeho možného, maličko kecání do grafiky a zadávání plakátů, vedení Klubu mladého diváka ARTER, plánování, psaní a uvádění v chod grantů, jejich vedení a uzavírání, taky snad už brzy i pořádání projekcí, plánování koncertů – pokud technika dovolí, pro spolupráci s hlavní budovou od narození nápadu po rozběhnutí, hašení průšvihů co hoří i nehoří, ale většina jich hoří tady a teď, nebo péči o lidi, co k nám přicházejí s požadavky pronájmů, těch, co nám do programu naskočí jako hosté. Taky někdy lezu pod pódium, vytahuju koberce, co tu zůstaly z pravěku, přeskládávám sklad, chystám židle před představení, pomáhám hostujícím odnášet věci, vrtám, nebo něco řežu, to když nám hodně teklo do bot s hostujícím souborem a nefungovaly jim kulisy, ale to bych neměla říkat.
Nejraději objímám. Hlavně ty, co mi tu kryjí záda (kromě Honzíka a Radky z Pikoly a všech za barem, ti se spíš starají o mě a dohlíží na to, ať něco piju a jím) a jsou skvělé – techniky Annu s Terkou, protože bez nich by to nešlo, vůbec, jsou mě schopné zastat ve všem. Jen někdy mám pocit, že jim nemůžu dát těch objetí a péče dost, zasloužily by mnohem víc.
Co máte na své práci nejraději?
Kromě objetí? To, že mám nejlepší kavárnu ve městě přímo na pracovišti! (smích)…
Miluju pracovat s mladými lidmi. Naprosto. Tam vidím snad největší smysl všeho. Taky mám moc ráda ten pocit, když něco komplikovaného dotáhnete – od nápadu, který se objeví na papíře, až k okamžiku, kdy se začne doopravdy dít. Přes všechny překážky: přeskočíte je v trysku, nebo je odsunete na stranu, uhňácáte menší, která se dá překročit v klidu, nebo hodíte kličku a je to. Když vidím lidi a vím, že jsme jim dali, co šlo – radost okamžiku, uvolnění. Odstřižení se od starostí, když jsou všichni v tom toku jedinečných sekund. Vidět plný sál, kde všechno jede. A já můžu jít. Ke kávě? Nebo drinku! Do nejlepší kavárny ve městě, hned za dveřmi sálu! Tam pak ještě chvíli poslouchám na baru, jestli vše běží, a už není pomoci – je to o těch, co čarují tam na pódiu a u technických pultů.
Na co se momentálně nejvíce soustředíte? Pomáhá vám k tomu káva?
Abych zůstala naplno dobrou mámou. Všem třem dětem parťákem, co je slyší a je tu. Ustát to s tím náporem práce. A taky nezapomenout na sebe, na svobodu mimo, mimo online a pracovní svět. A káva? Ta mi pomáhá furt. Klidně i šestkrát za den. Jeden z největších kámošů a držáků Evy doma, v práci, na cestách.
Moravské divadlo a Sedmička – Jaká je spojitost?
No až kouzelná bych řekla. Na prknech, co znamenají svět, se Sedmička přece objevuje v tisíci příbězích. Je mezi námi taková sourozenecká vazba. Jsme malá scéna Moravského divadla a od ledna i Moravské filharmonie. Ti dva starší sourozenci na náměstí zná každý, nasadí se představení, koncert, publikum je. Sedmička je jejich malá ségra, co si prokopává cestu a byť jí ti dva pomáhají, musí si ty první kroky prostě vyzkoušet sama, párkrát spadnout na zadek a zase vstát. Aktivně si publikum přilákat, oslovit z té pozice nižší, ale možná o to lidštější. Má výhodu v tom, že je jako každý mladší sourozenec o dost hravější, nasazujeme programy, na které není na hlavní budově prostor, velký pilíř tvoří edukace, spolupráce s mladými jednotlivci, nebo rovnou celými školami, workshopy a představení pro všechny generace od nejmladších po nejstarší, debaty s těmi, které na hlavní budově znáte jen z prken, tady k nim můžete přijít blíž, potkat se s nimi i na kávě, zeptat se na cokoliv, objevit i nová skrytá povolání, která nejsou v divadle vidět, nebo si užít stand-up, zasmát se, pracovat s filmy, užít si festivaly. Pojítkem je bezpochyby láska k umění, šíření radosti, uměleckého zážitku – a v Sedmičce máme štěstí, že dokonce i toho chuťového, díky Pikole.
Proč jste si do prostorů kulturní scény vybrali právě Sedmičku?
Toto je asi otázka spíše na našeho pana ředitele, ale divadlo už dlouho hledalo prostor, dlouhodobě naráželo na prostorová omezení – jako třísouborová scéna má, nebo tedy mělo, k dispozici pouze jedno jeviště, což při takovém programovém obsazení je opravdu tristní. Nový prostor Sedmičky otevřel možnost rozšířit program o komorní inscenace, workshopy a koncerty. A díky upravenému zázemí je Sedmička ideálním místem pro menší formáty, které by se na hlavní budovu nevešly – doslova, ani dramaturgicky. Jednu z největších zásluh pro využití Sedmičky má pan architekt Opletal, kterému areál patří a který jej s láskou znovu zvelebil doslova z ruiny, následně Sedmičku upravil k potřebám divadla i kavárny, tak, aby zde znovu bylo živo. Máme tu zahradu s historickými hradbami, skvělou kavárnu, nádherný sál se zrcadly na taneční věci. Přímo v centru. A přitom v klidu. Co víc bychom si mohli přát? A co se týče názvu – pojmenování Sedmička, pokud vím, vzniklo díky ženě pana Opletala. V ulici, která po staré Sokolovně (ta právě nyní slouží jako sál) nese dokonce jméno, je sedmá, zrodila se už v 17. století. Sedmička je šťastné číslo i v pohádkách. Není co měnit.
Co zrovna děláte, když nepracujete?
Směju se se svými dětmi, přáteli, nebo jsem jen doma, sama v tichu, nebo s gramofonem, podcasty, filmy z projektoru. Někdy jsou dny, kdy se potřebuju úplně odseknout, od lidí – když nejde výlet, tak jen hodinu sedět a koukat do zahrady. Nejvíc je pro mě sebrat děti a naší dodávku a jet neznámo kam, nebo do kopců, bez signálu, spát kdekoliv zrovna chcete.
Co se vám nejvíce líbí na vašem městě?
Parky. Architektura. Skvělí lidi a jejich nápady. Máme fakt nádherné město, všechno na dosah. Kopce a moře by mohly být teda o maličko blíž (smích).
Pamatujete si na první návštěvu Pikoly? Jaká byla?
Tak teď se směju. Úplně první byla průserová, jenže v té době to ještě nebyla Pikola. Bylo to v době, kdy ještě snad Pikola ani neměla klíč a nejela půlka kuchyně s elektřinou. Což jsem zjistila po nástupu na svoje místo. To jsem si říkala – sakra, toto tady bude megaprůšvih, stihneme to dát do pořádku? Pak občasné sedánky s Honzou, Radkou během ledna, když se tu řezalo a natíralo a začaly první kafíčka. První nádechy a pohlazení, vřelost a důvěra, že to spolu – a hlavně teď oni – zvládnou. Měli můj obdiv. Končívali jsme v těch začátcích a chystání hodně pozdě, jak divadlo – já, tak Pikola. Měla jsem pocit, že tu snad i spí. Někdy snad stolař i spal. Zůstávali ještě dýl než já, když já jsem odcházela o půlnoci. Den před otevíračkou mám před očima obraz, kdy tady byl ve 22 h naprostý frmol, všichni něco dělali, kytky všude na zemi, zemina, zbytky barvy, pilin, švihalo se. Honzík mi pak psal, že skončili snad ve tři ráno s jakž takž finální podobou? Když jsem přišla další den, bylo to dojetí. Měla jsem i husí kůži. Pocit, že do toho jdu se správnýma lidma, co umějí zabrat. Byli hrozně unavení, ale srdečnost a úsměv, a ano, objetí nechybělo… nic se nezměnilo. Od prvních kroků je to stejné. Čistá láska.
Existuje podle vás písnička, která by neměla chybět v našem playlistu?
Nene, to mě zabíjí vybrat jednu. To nejde! Hodně věcí tu slýchám. Na první dobrou mi jich naskakuje hodně – Lovers Rock / TV Girl, ta už tu určitě je. Snažím se potlačit Bowieho a další hvězdy, co netřeba jmenovat… ale milujem třeba hudbu od Monsieur Periné, nebo mi vyskočila teď v hlavě Kora / Como si nada, Marte aj., věci od Blanco Palamera…
Tento seriál má na svědomí naše fotografka Michaela Martinátová. Pokud máte tip na zajímavého hosta nebo připomínku k formátu, napište ji prosím na michaela@kafepikola.cz
Děkujeme vaše #kafepikola
