Co pro tebe znamená práce v kavárně?
Význam kavárny se pro mě v průběhu času hodně změnil. Co ale zůstalo stejné, je můj vztah ke kávě a to, že mi práce baristy umožnila poznat různá zrna z různých pražíren a získat tak spoustu praktických i teoretických znalostí přímo z praxe. Nepřestává mě bavit hrát si s faktory, které ovlivňují výslednou chuť kávy, a sledovat jejich proměnlivost v závislosti na zrnu.
Co ti dala Pikola?
Příležitost opustit právnická studia a dělat to, co mě opravdu baví a co mi dává mnohem větší smysl v souladu se životem, který chci žít.
Přátelé – olomoucká Pikola mi přivedla do života spoustu skvělých lidí, z nichž se někteří stali jeho nedílnou součástí, a jsem za to nesmírně vděčná.
Naučila mě bojovat se svou introvertní povahou, protože na cca 3x2 metrech espresso baru je nějaký ten small talk nevyhnutelný. V tom si velmi cením Honzíkovy trpělivosti.
A shodou náhod mi nevědomky dala i Portugalsko. Nebýt Pikoly, nepoznám Simču Keilovou z Oatly, se kterou jsem se později neplánovaně potkala na La Marzocco eventu v září 2023 – během mého druhého týdne v Lisabonu. Tehdy mi představila Goncala, dnes už mého kamaráda, přezdívaného The Captain Oats of Portugal. Nebýt Goncala, pravděpodobně bych nenašla svou první práci v kavárně Solo, kde jsem se seznámila s Gyulou Illésem, majitelem a tehdejším pražičem Koyo Specialty Coffee. A právě od nich pocházela moje první zamilovaná káva – Ethiopia Gedeb.
Moje umanutá hlava se tehdy rozhodla, že chci pracovat pro Koyo, protože Gyulův přístup a hodnoty ohledně práce mi byly blízké. A co si budeme povídat – sbalit se, odstěhovat se z Maďarska a otevřít si pražírnu na jihu Portugalska, obklopený přírodou a blízko oceánu, je inspirativní. Jednoduše jsem se chtěla učit od člověka, který vybudoval něco, co bych si jednou přála sama.
Trvalo to rok. Mezitím jsem byla spokojená jako baristka v kavárně Buna – a i ta by nebyla možná bez Goncala, bez Simči a bez Pikoly.
Zpětně mi přijde úsměvné, jak všechny ty maličkosti zapadly přesně tam, kam měly.
Proč sis vybrala právě Portugalsko?
Portugalsko a Lisabon samotný byla vlastně náhoda – nebo za tím zatím nestála žádná velká myšlenka.
Původně jsem chtěla do Hössegoru kvůli surfařské komunitě. Je to první místo, kde jsem stála na surfu, a přirozeně jsem si ho zamilovala. Jenže Hössegor není ideální místo pro baristu – mimo sezónu tam panuje klid a nejbližší město se specialty coffee je Bordeaux.
Věděla jsem jediné – stěhuju se k oceánu, protože touha být blízko něj ve mně byla od malička. Modré nekonečno, zvuk lámajících se vln a klid na vodě mě mají jednoduše v hrsti.
Šla jsem prstem po mapě na jih a zvažovala dvě města západního pobřeží Evropy – Porto a Lisabon. Bylo mi upřímně jedno, které z nich to bude. Nikdy předtím jsem v Portugalsku nebyla, takže obě mi byla cizí. Poslala jsem několik e-mailů do kaváren a pražíren a nechala rozhodnout pracovní nabídky. Přišla jedna – z lisabonské pražírny. Ideální.
Pamatuju si, jak jsem doslova skákala radostí během odpoledne v olomoucké Pikole. Jenže než jsem do Lisabonu přijela, vedení pražírny se změnilo – a já o práci přišla ještě dřív, než jsem se vůbec přestěhovala.
První věc, kterou jsem se o místní mentalitě naučila, byla, že na e-maily se tu v zásadě neodpovídá – nebo odpovídá v rámci týdne, když si zrovna někdo vzpomene.
Jednoduše: kdo nemá kontakty a přátele v oboru, nemá nic.
Nicméně letenky byly koupené, ubytování zaplacené – a práce se vždycky najde. A taky že našla.
Co je teď tvá momentální náplň práce? Co tě na ní nejvíce baví a kam by ses v kávě chtěla posunout?
Aktuálně pracuju pro pražírnu Koyo Specialty Coffees. Mojí hlavní náplní je udržovat vztahy s kavárnami a být očima a ušima v Lisabonu, protože pražírna se nachází v Algarve.
Nejvíc mě baví sledovat její růst a představovat naši kávu stále více lidem. Dělá mi radost, že i tady jsem našla skvělý tým, kterému záleží na celém procesu – od farmářů až po zákazníky. Káva je pro ně víc než jen práce, je to vášeň.
Nedokážu říct, kam přesně směřuji. Nechávám kariérní záležitosti volně plynout, protože mám pocit, že kdybych se upnula na jediný cíl, mohla bych přehlédnout dveře, které se mi mohou otevřít jiným směrem.
Jedna věc mě ale láká nejvíc – naučit se pražit kávu.
Co ti dal rok v lisabonské kavárně Buna Specialty Coffee?
Stabilitu, přátele, kontakty, sebejistotu v práci s kávou. Další zkušenosti o tom, jak vést (a jak nevést) kavárnu. A schopnost nastavit si hranice mezi prací a životem.
Co v Portugalsku nejraději děláš, když zrovna nepracuješ? Máš nějaké tipy na dobrá místa?
Z pevninské části Portugalska bych se kdykoliv znovu vydala na Algarve – podle mě nejkrásnější a ve správný čas i nejklidnější oblast. Krásná příroda, ne až tak známé surfařské spoty a bez náporu turistů.
V Algarve bych doporučila návštěvu pražírny a kavárny Koyo, v Ericeiře pak restauraci Balagán – čistě pro jejich brownies.
Dalším skvělým místem je Nazaré, kde v zimě můžete sledovat surfaře bojující s 30metrovými vlnami.
A co já nejraději dělám? Možná to zní nudně, ale nic mě nedělá šťastnější než být v oceánu se surfem, sportovat nebo jen v klidu číst knížku.
Nejspokojenější jsem tu byla, když jsme s kamarádkou pár dní žily přímo na pláži. Ano, je nelegální tam spát. A ne, nikdo na nás nepřišel – ani lidi, ani oceán.
Tento seriál má na svědomí naše fotografka Michaela Martinátová. Pokud máte tip na zajímavého hosta. dotaz nebo připomínku k formátu, napište ji prosím na michaela@kafepikola.cz
Děkujeme, vaše #kafepikola
